Co je...

Bylo krátce po založení televize Nova, zároveň dost dlouho na to, aby už bylo zřejmé, co je tahle stanice zač. Jeden známý tam nastoupil na své první pracovní místo. Nařkl jsem ho tehdy, že se stal kolaborantem s cizí mocí. Neuměl jsem přesně vysvětlit, co tím myslím, vjem byl ale silný: jakási nepřátelská mocnost získala důležité médium, pomocí kterého bude škodit. Kdo pro ni pracuje, kolaboruje.

Ani dnes mě nenapadají dost výstižná slova pro pojmenování té mocnosti, každé ze jmen vystihuje jen některý z jejích aspektů:

Hloupost. Blbost. Otupělost. Přetvářka. Iluze. Manipulace. Lež. Prodejnost. Pozlátko. Nicota. Sračka.

Všímal jsem si, jak bezejmenná mocnost mluví i skrze jiná vlivná média, zprvu nesměle, nenápadně a mezi řádky, než získala otřesenou sebejistotu.

Také mi docházelo, že ji vlastně dávno znám, vždyť se nám mnoho let cpala do života totálně, totalitně, jen pod jiným maskováním.

Na konci devětaosmdesátého byla zdánlivě poražena. Na nějaký čas se stáhla - nabrat síly a změnit image.

Všichni, kdo si někdy naplno uvědomili, že lze žít mimo její dosah, získali účinné protilátky. Také díky nim čas od času probleskl zásadní nesouhlas – „Děkujeme, odejděte!“ Obrana nezávislé televize. Iniciativa „Impuls“. Kampaň „Proč? Proto!“

A v posledních dnech vlna podpory pro „toho druhého“ prezidentského kandidáta...

Jenže mocnost je obratná a přizpůsobivá. Vymyslela opoziční smlouvu. Protlačila po Havlovi na Hrad (p)rezidenta. A hned potom druhého. Získala další a ještě další média. A pak, ach, objevila nekonečné možnosti internetu – tady je možné oblbovat, manipulovat, vydávat iluze za skutečnost, šířit nicotu ve velkém a bez osobního ručení. Přibrala strach, pocity bezmoci, zklamání z autorit, chytání do dluhových pastí. Opřela se jistěji o své mocné zahraniční ochránce.

Teď si zajistila většinu ve sněmovních i prezidentských volbách. Odhazuje zábrany včetně už poněkud překážející demokratické masky. Tváří se vítězně a neporazitelně, kupuje si otroky, vyhrožuje, veřejně lže.

Díky pečlivé přípravné práci, kterou pro ni vědomě a zhusta také nevědomě odvedla všechna její média, to má snadné. V prostředí, kde je už tak dlouho běžné míchat pravdu se lží do nesrozumitelné kaše, kde se nedostává autorit hodných důvěry, ba kde se nedostává důvěry jako takové, se oné mocnosti beze jména a bez tváře výborně daří. Zatahuje do svého silového pole mnohé, kteří kteří jsou prostě zmatení, vystrašení, zranění a zklamaní. Slibuje jim všenápravu, pořádek, nabízí jednoznačný klíč k pochopení světa. To je svůdné, a protože každý z nás je nějak zmatený, něčím vystrašený, zraněný a zklamaný, aspoň zčásti tomuhle svodu nasloucháme, někdy podléháme. Je to o tolik jednodušší, než neztratit základní vlídnost, pozorně vnímat a hledat úzkou cestu krok za krokem!

Mocnost také čím dál přesněji definuje nepřátele, kteří podle ní za všechen ten nepořádek můžou – když jim říká například „pravdoláskaři“ a míní to jako nadávku, přiznává tím ovšem něco o vlastním charakteru....

Jenže – zároveň je pořád stejně ukoptěná a směšná. Straší, protože se sama bojí. V jejím jádru je nicota. Když se někdy podaří odkrýt její maskování, ukáže se, co dávno víme: král je opravdu nahý!

Nemusíme a snad ani nemáme věnovat přehnanou pozornost nicotě a jejím dočasným pozemským zástupcům. Pokojně a střízlivě vidíme, že se „něco takového“ a „někdo takový“ vyskytuje. Můžeme a jistě i máme na to upozorňovat, cosi dělat pro obranu sebe i druhých.

Naše základní pozornost smí však patřit tomu, co JE. Lásce. Důvěře. Pravdě. Nekonečným zdrojům skutečné síly, kterou nicota nepohltila a nikdy nepohltí.

Být v tom každý za sebe a zároveň spolu. Často prohnutí až k zemi, ale nikdy nezlomení.