Ještě dnes cítíme, jak se nám země zachvívá pod nohama. Ještě dnes jsme ve bdění, ve snění navštěvováni příšerami číhajících pohrom, obrazy policejních států, světa zotročeného a koncentráčnického. Ještě dnes se chvějeme o svobodu člověka, o spravedlnost, o lásku, o budoucnost lidského rodu na této planetě,“ napsal spisovatel Jan Čep v roce 1947. Niterně tak prožíval jedno z období dějin, kdy se otřásala důvěra v hodnotové základy civilizace, kdy se zdálo, že násilí, nenávist a lež mohou triumfovat. V naší zemi se takové obavy jevily ještě mnoho let poté jako zcela oprávněné – vždyť pouhé tři roky po konci války přišel komunistický puč a s ním další vlny nelidskosti. Nejen u nás a nejen tehdy jsme se ocitly v takové situaci. Mnohokrát předtím i mnohokrát potom stály různé oblasti světa lidí na pokraji zničení – a někdy přes tento okraj přepadly.
Navzdory všem porážkám a obdobím zmaru ale nikdy zcela nezmizela touha po dobru, po pravdě, po spravedlnosti. Jako tráva, která proráží asfalt, se vždycky znovu a znovu probouzela, hlásila o slovo a proměňovala svět. Jak je to možné? Čím to je, že ani nejkrutější násilí, ponižování, manipulace a lež podle všeho nemohou úplně zničit vůli člověka žít skutečně lidský život?
Hledání odpovědi pociťujeme znovu jako naléhavé. Vždyť Čepovo „ještě dnes se chvějeme...“ může platit – právě dnes. Procházíme obdobím, které obnažuje otázky po udržitelnosti aktuálního uspořádání lidské pospolitosti, a také po možnostech a mezích každého z nás. Co se zdálo zaručené, se v posledních měsících ukázalo jako velice křehké a nejisté. Nerozpadl se sice svět jako celek, ale mnohé „osobní světy“ ano. Zakusili jsme na vlastní kůži, jak nesamozřejmá je naše soudržnost a vzájemnost, jak slabá může být schopnost soucítění a jak nemožným se někdy jeví dorozumění i o zdánlivě prostých skutečnostech.
Nejistota všeho druhu je téměř hmatatelná. A nahmatat se dají také četné pokusy zahnat ji jistotami příliš statickými nebo nitrosvětskými. Například v častých výrocích o „návratu k normálu“ lze zaslechnout potřebu vrátit se prostě k takovému prožívání, na jaké jsme byli zvyklí, a pokračovat dál nepoučení a netknutí výzvou k proměně. Není přitom příliš důležité, zda se vzývaný „normál“ prezentuje v kabátku životní pohody, obnovené solitérní honby za výkonem a prestiží, nebo v některé z kolektivistických uniforem.
Svět sám však nemůže být základním kamenem důvěry v život a jeho smysl, to je příliš velký a v posledku nesplnitelný nárok. Dům postavený na písku se vždycky dříve či později zhroutí, jak se opakovaně přesvědčujeme jako jednotlivci i jako civilizace.
Jsme ale právě v čase Letnic. Událost, která kterou prožili učedníci v seslání Ducha, a která se dál děje, nám ukazuje, že základ veškeré skutečnosti je živý, že proniká znovu a znovu mezerami v beznaději a že může proměnit každého z nás.
Vždyť i tehdejší Kristovi učedníci seděli nejprve v horní místnosti, připraveni o všechny svoje jistoty a plány. V cokoli bylo možné doufat „uvnitř světa“, selhalo. Přestože dlouhý čas k nim jejich Pán mluvil slovy i skutky, přestože slyšeli o vzkříšení a dokonce se se Vzkříšeným setkávali, zůstali po jeho odchodu v bezmoci a opuštěnosti. Jakoby zapomněli na Přímluvce, který jim byl slíben, jakoby uvěřili v definitivní konec. Souřadnice jejich porozumění přestaly platit a oni sami novou jistotu nenacházeli.
Vtom přišel vichr a ohnivé jazyky - a pochopení, které učedníky změnilo. Prožili, že plamen Ducha je živým zdrojem síly, odvahy, naděje a lásky. Vyšli ven a mluvili tak, že jejich slovo neslo oheň k srdcím dalších a dalších posluchačů. Z nich se pak mnozí sami stali následovníky.
Dělo se, co nikdo nečekal. Navzdory všemu, co lze předvídat, v co je možné na světě doufat a čeho je možné se bát, zavál Duch svatý. Rozbil ochablost, ustrašenost i potřebu chytat se starých jistot a vdechl dění nový impuls. Příběh mohl pokračovat.
Žijeme v čase Letnic. Duch dál vane, kudy chce a koná svoje dílo. Narušuje omezené obzory a napřimuje nás. Nabízí hlubší porozumění, které není závislé jen na kalkulacích a projektech. Usvědčuje, když svoje jistoty opíráme jen o svět nebo o svoje ego. Demaskuje temné úmysly, zahanbuje lháře, odhaluje přetvářku, rozechvívá příliš sebejisté držitele moci. Rozbíjí falešné předpoklady a jistoty, rozpouští iluze všeho druhu. Narušuje status quo, kde poměry zatuhly v systém bez lásky. Hatí plány těch, kdo šíří strach, protože se sami bojí ztráty kontroly a vlivu.
V každý okamžik působí na svědomí, očišťuje ho a povzbuzuje. Inspiruje k hledání nových možností, daruje touhu se za nimi opravdu vydat a vytrvat navzdory překážkám. Umožňuje zahlédnout za pěnou dní to, co je podstatné, rozeznat znamení času. Uzdravuje, propojuje, usmiřuje, těší. Obnovuje naše síly, probouzí dobré motivace a uschopňuje k jejich naplnění. Stále a stále rozněcuje život, a my se toho každým krokem a každým nadechnutím můžeme účastnit, naplno vnímat a neokorat, žasnout nad zázraky.
Oheň Ducha se dál rozděluje, aby mohl spočinout na všech, kteří se stanou jeho vyslanci. Dává jim promlouvat různými jazyky a posílá je, aby šířili plamen. Někteří z nich poznali, že mají tlumočit útěchu opuštěným, nemocným, bezmocným, a jejich jazykem se stává laskavost srdce. Jiní se stávají průvodci a učiteli vnitřního života. Další malují obrazy, skládají hudbu, píší knihy, rozvíjejí obraznost. Talent k tvorbě se projevuje také ve schopnosti zasévat zrna budoucích událostí, trpělivě se starat o jejich růst a zrání.
V každé další generaci povstávají ti, jimž touha po plnosti nedovolí mlčet k bezpráví a křivdě - lidé nadaní prorockým vnímáním, ve kterém se nebojí jít proti proudu, varovat před záhubou, burcovat a křičet. Zůstávají věrní živé pravdě a provokují různé uspávače i uspávané, ačkoli je to na mnoha místech světa stále může stát všechno. A naštěstí jsou tu zároveň vždy i tvůrci pokoje, zprostředkovatelé vzájemného porozumění, tlumočníci přes hranice různých náhledů a myšlenkových světů.
V tom všem a v těch všech je naděje, že i náš příběh bude pokračovat, že touha po plně lidském životě se bude zas a zas hlásit o slovo, že najdeme úzkou cestu dál.
Každý z nás je pozván, aby opustil svoji místnost strachu, únavy, rezignace, bezradnosti, izolace, a nechal se uchvátit Dárcem života. Abychom každý rozeznali tu řeč, kterou právě my máme svědčit, inspirovat a zvát.
Žijeme totiž v čase Letnic, právě teď a právě tady.
Pro Českou sekci Vatikánského rozhlasu
Elva Frouz